Články, knihy, texty
Od Basel I k Basel II
V těchto týdnech se dokončuje ratifikace Směrnice Evropské rady pozměňující Směrnice 93/6/EEC a 2000/12/EC. Přes dosti krkolomný název (vžilo se již zkrácené označení CRD- Capital Requirements Directive) a neméně byrokratický rozsah (cca 800 stránek) jde o dokument, který bude mít v praxi značný dopad. Opatřením, které musejí do svého zákonodárství promítnout všechny členské státy, se totiž již od roku 2008, s přechodným obdobím v roce 2007, od základů mění způsob regulace evropských bank. Obdobná metodika se připravuje i v dalších zemích, kde je založena na doporučení Basilejského výboru skupiny G10 z roku 2005, nazývaném stručně Basel II.
Banky, a v určité míře i další finanční instituce, jako obchodníci s cennými papíry nebo investiční společnosti, jsou dosud povinny udržovat minimální kapitál podle pravidel stanovených v Evropské unii direktivami o kapitálové přiměřenosti (CAD- Capital Adequacy Directive) a v celosvětovém měřítku doporučením Basilejského výboru G10 z roku 1988, známým pod označením Basel I. Systém je založen na kategorizaci aktiv a mimorozvahových rizikových angažovaností do několika skupin, kterým jsou závazně přiřazeny určité váhy. Celková výše rizikově vážených aktiv pak determinuje minimální výši kapitálu dané finanční instituce. Systém je jednoduchý, snadno se kontroluje, a proto se velmi rychle stal celosvětovým standardem. Nesporně přispěl ke sjednocení pravidel v různých zemích a zvýšení stability finančního sektoru.
Byť byla pravidla Basel I postupně novelizována, již záhy se ukázalo, že rozmanitost a proměnlivost podmínek na finančním trhu vedou ke snižování účinnosti regulace a někdy i k jejímu zneužívání. Rizikově vážená aktiva totiž nemohou vyjádřit skutečnou rizikovost obchodů. Regulační kapitál, určený jako 8% z rizikově vážených aktiv, je proto jen velmi hrubým odhadem ekonomického kapitálu, to jest výše vlastních prostředků, nutných k pokrytí potenciálních ztrát, a tedy trvalému zachování finanční stability. Většina bank vyvinula zcela rozdílné systémy řízení rizik pro vlastní účely a pro potřeby regulátora. Jde o dost neefektivní řešení, nehledě na to, že navozuje podmínky pro regulační arbitráž. Taková v zásadě legální optimalizace kapitálového vybavení, splňující formální požadavky regulátora, je pak někdy v příkrém rozporu s jejich původním smyslem.
Nový systém Basel II, který se připravoval řadu let, je proto založen na naprosto odlišných východiscích. Zjednodušeně řečeno, banka bude muset sama určit výši rizika a o správnosti svého stanoviska pak regulátora přesvědčit. Fakticky by tak měla vyčleňovat kapitál na všechna rizika, která lze v dané situaci považovat za významná, bez ohledu na to, jestli jsou v předpisu přímo uvedena. Takový postup je samozřejmě mnohem náročnější pro obě zúčastněné strany a do celého procesu vnáší i určitý prvek nejistoty. Zejména pro menší nebo specializované ústavy také může být jeho implementace velmi nákladná. Původně se proto ani nepočítalo s plošným a právně závazným nasazením v celém bankovním sektoru, ke kterému se odhodlala pouze Evropská unie.
Zásadním rozdílem Basel II oproti Basel I je odlišný přístup ke kreditnímu riziku. Kvalita úvěrů se bude posuzovat na základě vlastní rizikové klasifikace banky, případně externího ratingu specializovaných agentur. Základním kritériem je tedy skutečná rizikovost jednotlivých obchodů, nikoliv formální charakteristika dlužníka. Bude také možné zohlednit účinky zajištění. Systém je nastaven tak, aby banky postupně přecházely na složitější metody, což je má stimulovat k aplikaci modernějších způsobů řízení rizik, včetně statistických modelů. Je ovšem třeba říci, že ani v tomto případě není předpis zcela důsledný, protože například nezohledňuje účinky diverzifikace, které mohou být u některých typů portfolií značné.
Prakticky beze změny zůstávají v platnosti pravidla pro tržní rizika. Ta řešil již v polovině devadesátých let dodatek Basel I (v EU prostřednictvím tzv. směrnice CAD II) poměrně pokrokovým způsobem, kdy se za jistých podmínek pro výpočet regulačního kapitálu připouštělo i použití interních modelů Value at Risk. Uvedenou alternativu zvolily zejména banky a obchodníci s cennými papíry s velkými obchodními portfolii a dnes je to poměrně běžná metoda i u nás. Zcela nově se naopak v Basel II objevil požadavek na krytí provozního rizika. Zde je otázkou, nakolik se stanovené postupy pro určení minimální výše kapitálu osvědčí a patrně jde v tomto smyslu o nejkontroverznější část celého dokumentu.
Nový systém regulace samozřejmě neovlivní jen chod bank, ale dotkne se i jejich klientů. Náklad na kapitál se totiž přenese do obchodních podmínek, což může v řadě případů vést ke změně cenové politiky nebo přístupu k úvěrům. Systém je sice v zásadě kalibrován tak, že by v globálním měřítku neměl vést ke zvýšení kapitálových nároků v bankovním sektoru, tento průměr však v sobě patrně skrývá některé velmi dramatické individuální nárůsty a poklesy. Lze předpokládat i značný dopad na určitá odvětví nebo národní trhy. To je koneckonců i hlavní příčinou vleklých jednání na úrovni EU a řady kompromisních výjimek, které přitom bylo nutné sjednat.
Jan Vlachý (červen 2006)
zkrácená verze textu, otištěného v časopise Xadonia 3/2006