Články, knihy, texty
Koupě rukopisu a pravidla hry
Ve čtvrtek budou v Paříži dražit středověký latinský překlad Dalimilovy kroniky. O rukopis má eminentní zájem česká Národní knihovna. Vláda informovala, že na nákup uvolní maximálně deset miliónů korun. Svoji příspěvkovou organizaci, a potažmo daňového poplatníka, tak dostala do nezáviděníhodné pozice.
Vzhledem k tomu, že i v mariáši každý skrývá karty před ostatními, nemusí být člověk odborníkem na teorii her, aby pochopil zhoubný dopad informační nerovnováhy na postiženého účastníka dražby. Od okamžiku, kdy byla cifra zveřejněna, si může být jist, že jde o nejnižší cenu, za niž bude rukopis prodán. Nyní může jen vyčkávat, zda věc za tuto konkrétní částku koupí, anebo ne. V hernách se podobnému návštěvníkovi říká kořen.
Na dražbách spočívá tvorba ceny v setkání tří kategorií účastníků. Jeden, dosavadní majitel předmětu, chce prodat co nejdráž, ne však levněji, než si ho sám cení. Druhý, aukční síň, má rovněž zájem na maximalizaci ceny, ale bez omezení zdola, protože její provize je dána procentem z dosažené ceny. Základní vyvolávací cena je zpravidla kompromisem mezi mírně rozdílnými zájmy obou.
Potenciální kupci chtějí naopak dílo pořídit co nejlevněji. Počet skutečně dražících zájemců přímo ovlivňuje výše vyvolávací ceny, protože aukce je veřejná a samotná účast prakticky nic nestojí.
Kdyby se dražilo od nuly, položka by se prodala vždy, protože korunu (plus desetníkový poplatek) bych za ni byl ochoten zaplatit i já nebo jakýkoliv laik. Mnohem vyšší částky však bezdůvodně nepřihodíme, protože takové peníze nemáme nebo pro nás mají větší hodnotu než čtyřiadvacet malovaných pergamenů.
Systém je obecně považován za efektivní a spravedlivý, neboť minimalizuje nákladů pro kupujícího a maximalizuje výnos pro prodávajícího při neutrálním postavení organizátora. Je-li tedy například Národní knihovna připravena za Dalimilovu kroniku zaplatit až deset miliónů korun a druhá nejvyšší nabídka činí pět miliónů, nezaplatila by za dílo nakonec víc než něco přes pět miliónů korun.
Situace se dramaticky změní, pokud ostatní účastníci zjistí cenový limit jednoho z kupců. Příhoz pod úrovní deset miliónů korun neznamená riziko a kdokoliv může cenu snadno zvýšit.
Majitel nebo aukční síň sice nesmějí legálně dražit jako kupci, mohou však ve vlastním zájmu zvýšit vyvolávací cenu, nejlépe na deset miliónů. Pokud by to z nějakého důvodu nešlo, přihodí kdokoliv, kdo je s někým z nich spřízněn nebo mu prostě jen bude chtít udělat radost.
K takové iniciativě není potřeba mít žádný zvlášť silný důvod; úplně stačí i zlomyslnost nebo sklon k exhibicionismu. Dovedeno do extrému, dostatečný motiv licitovat má v této situaci každý Francouz, protože tím zvýší HDP své země. Stačí, aby se tak rozhodl jediný člověk v sále nebo na telefonu. Proto je nyní takřka vyloučené, aby Národní knihovna rukopis pořídila levněji.
Uvedený model má jedinou slabinu. Zástupce Národní knihovny by si mohl postavil hlavu, přestat dražit příliš brzo a škůdce tím ztrestat. Každý však ví, že něco podobného nehrozí. Úředník, příspěvková organizace ani vláda nehrají za vlastní peníze, takže z účelově určených prostředků prostě musí utratit co nejvíc. Je dokonce více než pravděpodobné, že kdyby se nějaký osvícený referent vzepřel a jednal na základě racionální úvahy, na svou iniciativu by těžce doplatil. Sabotovat rozhodnutí vlády není v jeho postavení žádná legrace.
Jan Vlachý (březen 2005)
otištěno v Hospodářských novinách 16.3.2005